Ochutnávka: Nový překlad Protokolů sionských mudrců – slovo překladatele

Není jasné, jak vznikly. Není jasné, zda jsou pravé, nebo podvržené. V mnoha zemích světa se staly bestsellerem. Po Bibli jsou možná nejčtenějším dílem historie. Zatímco na Západě upadly po druhé světové válce prakticky v zapomnění, v islámském světě je zná snad každý. Byly a jsou předmětem ostrých polemik. Jejich výtisky se ničily a pálily. Kvůli nim se soudilo, kvůli nim se vraždilo. Českému čtenáři se konečně dostává do rukou kniha, kterou by někteří nejraději vymazali z lidských dějin.

Protokoly sionských mudrců představují v očích těch, kteří je údajně měli sepsat, skutečné opus diaboli. Proč? Mají totiž odhalovat plány Židů na ovládnutí světa. Židé stále čekají na příchod Mesiáše a prahnou po jeho pozemském království. Tento kdysi Bohem vyvolený národ fatálně selhal, když pravého Mesiáše nepoznal a ukřižoval ho. Stát se to však muselo. Takový byl Boží plán spásy. A Židé se s touto skutečností nikdy nesmířili.

V dějinách lidstva zanechali nesmazatelnou stopu. Řada z nich pozitivně zasáhla do vývoje vědy, umění a dalších oblastí společenského života, avšak řada z nich sehrála, sehrává a bude sehrávat roli negativní. Vliv židovských, respektive izraelských kruhů na světovou politiku je značný. To nahrává všem těm, kteří považují Protokoly sionských mudrců za pravé. Toto kontroverzní dílo patřilo od svého vzniku k pilířům, na nichž stálo myšlení těch, kteří byli obviňováni z antisemitismu. I proto je žádoucí, aby k němu dnešní čtenář měl přístup. Relevantním totiž stále zůstává přinejmenším jako cenný historický dokument.

Protokoly sionských mudrců byly pod názvem Programma zavojevanija mira jevrejami (Program dobytí světa Židy) poprvé vytištěny v roce 1903 v petrohradských novinách Znamja (Prapor), vedených novinářem a později významným členem monarchistického Svazu ruského lidu Pavlem Kruševanem. Nebyly ale kompletní, a tak plná verze musela čekat na své zveřejnění do roku 1905, kdy je do své knihy Velikoje v malom i antichrist kak blizkaja političeskaja vozmožnosť (Velké v malém a antikrist jako blízká politická možnost) zahrnul Sergej Nilus, dodnes populární autor duchovní literatury. Rok nato je vydal i ekonom, publicista a jeden z ideologů Svazu ruského lidu Georgij Butmi pod titulem Vragi roda čelověčeskogo (Nepřátelé lidského rodu). Přesto se zmínka o jejich existenci objevila už dřív, a sice v jednom z dubnových čísel časopisu Novoje vremja (Nová doba) z roku 1902 v článku Zagovory protiv čelověčestva (Spiknutí proti lidstvu) Michaila Meňšikova. Světlo světa tedy Protokoly sionských mudrců spatřily v Rusku, v zemi, která byla v té době jedním z posledních pilířů starého, na křesťanských hodnotách postaveného společenského řádu.

Po revoluci z října 1917, jež vydala největší zemi světa napospas sociálním experimentům pod vedením sovětských bolševiků, jejichž řady byly například podle jednoho z nejvýznamnějších představitelů impéria za posledního cara Mikuláše II. Alexeje Rogoviče nejméně ze tří čtvrtin tvořeny Židy (odtud také pojem židobolševismus), se Protokoly zásluhou ruských emigrantů dostaly do Německa. Tam je v roce 1919 poprvé vydal publicista Ludwig Müller von Hausen. Záhy se začaly masově šířit. V Německu to bylo s výrazným přispěním předního představitele NSDAP Alfreda Rosenberga. Právě ruská emigrace v Německu a rozšíření Protokolů výrazně ovlivnily budoucí osudy této země i celé Evropy. Měly totiž značný vliv na formování nacionálněsocialistického světonázoru, především pokud jde o poměr ke světovému Židovstvu.

Popularita Protokolů se ovšem zdaleka netýkala pouze Německa. V roce 1919 vyšel první anglický překlad, významná pak byla americká edice z následujícího roku čítající díky finanční podpoře ze strany slavného průmyslníka Henryho Forda půl milionu kusů. Za zmínku stojí páté italské vydání z roku 1938 s předmluvou významného tradicionalistického myslitele Julia Evoly, který v ní hájil jejich pravost.

Nejvíce exemplářů Protokolů však dosud vyšlo v arabštině. Není to příliš překvapivé, uvážíme-li, že na Západě se po druhé světové válce staly tabu, zatímco o islámském světě platí pravý opak. Pár příkladů za všechny: V Sýrii vycházejí stále nová a nová vydání s posvěcením státu. Koneckonců dlouholetý ministr obrany za vlády Háfize al-Asada Mustafa Tlass Protokoly sám vydával. Otevřenou podporu státu mají Protokoly i v Íránu. Například v roce 2005 byly exempláře knihy íránskými zástupci distribuovány na knižním veletrhu ve Frankfurtu, což v liberální Evropě vyvolalo velké pozdvižení. V Saúdské Arábii jsou Protokoly pevnou součástí školních osnov a považují se za pravé. Manifest palestinského hnutí Hamás z roku 1988, jenž patří mezi fundamentální dokumenty vymezující jeho světonázor a cíle, se v článku 32 na Protokoly a jejich obsah výslovně odvolává. V mnoha islámských zemích se o nich točí popularizující pořady. Jak vyplývá z uvedených příkladů, popularita Protokolů a přesvědčení o jejich pravosti spojuje jinak znepřátelené a nesmiřitelné proudy uvnitř islámského světa proti domnělému židovskému nebezpečí, které je společné nejen všem muslimům, ale vůbec celému nežidovskému světu.

Oblíbené jsou však i v Jižní Americe a Asii, zvláště v Japonsku. V Evropě v podstatě jen v krajně pravicových kruzích, které se také tu a tam snaží o nová vydání. Kupříkladu v Estonsku byly v roce 1995 z podnětu tamní židovské obce všechny exempláře na základě soudního rozhodnutí zničeny. V Rusku se pod číslem 1496 dostaly do Federálního seznamu extremistických materiálů, takže za jejich šíření hrozí trestní postih. Do seznamu vytvořeného v roce 2007 a od té doby postupně rozšiřovaného byl zanesen rozhodnutím městského soudu v Orenburgu v roce 2010. Protokoly jsou však především mezi konzervativní částí veřejnosti, která je mnohem početnější než na Západě, velice populární a zákaz jejich šíření není dodržován, jak dokazuje i kauza zakázky na duchovní a etickou literaturu pro ruské zastupitelské úřady ze strany ministerstva zahraničí z roku 2011 zahrnující Nilusovo dílo Velikoje v malom, které – jak bylo výše řečeno – Protokoly obsahuje.

I v češtině již několik vydání vyšlo. První překlad ještě za dob rakousko-uherské monarchie pořídil V. Zábranský, který jej připojil k české verzi knihy Židé a judaismus Rogera Gougenota des Mousseaux. Známější je nicméně překlad F. Komrsky z roku 1926 (druhé vydání vyšlo rok nato); reprint vydání prvního vyšel v roce 1996 v nakladatelství Votobia jako příloha ke knize Protokoly sionských mudrců: pravda nebo podvrh? Janusze Tazbira. Komrskův překlad je však zcela nevyhovující; obsahuje mnoho rusismů, místy je až nesrozumitelný a jeho kvalita vůbec je velmi nízká. Jeho výhodou je, že byl pořízen podle Nilusova ruského textu, což neplatí o překladu z angličtiny vydaném v roce 1991 nakladatelstvím Gabriel pod názvem Sionské protokoly: protokoly ze shromáždění sionských mudrců, a koneckonců ani o překladu, který využil Miroslav Dolejší ve svých Knížatech zloby publikovaných pod pseudonymem Robert Helebrandt. Ta v knižní podobě vyšla pouze ve slovenském překladu v nakladatelství Agres v roce 1991. Uvádí se v nich, že bylo využito překladu z německy psaných Pravých protokolů sionských mudrců Ulricha Fleischhauera z roku 1935, zpracovaného podle Nilusova vydání z roku 1911 s využitím francouzského textu Ernesta Jouina a Rogera Lambelina a německého textu Müllera von Hausena a Theodora Fritsche.

Český čtenář tak dosud neměl k dispozici kvalitní překlad, který by vycházel z původního Nilusova textu, jenž je ze všech známých verzí považován za nejautoritativnější. A vzhledem k tomu, že Protokoly jsou u nás v knižní podobě jen těžko dostupné, rozhodli jsme se toto vskutku kontroverzní dílo znovu vydat, a to v novém, moderním překladu. Využili jsme pro něj berlínského vydání Protokolů podle Niluse z roku 1922, jež odpovídá vydání prvnímu; originál je opatřen rozsáhlou předmluvou již zmíněného Rogoviče a neméně objemnou studií Leslie Fryové (vlastním jménem Louisy Chandorové) převzatou z březnového čísla časopisu Le Vieille France z roku 1921, v níž se zabývá pravostí a autorstvím Protokolů. Nový český překlad se drží formy i obsahu původního ruského textu, byť ne otrocky, jako je tomu v případě Komrskova „převodu“, nýbrž s jistou mírou volnosti, aby se co nejlépe vyhovělo potřebám současného čtenáře. Věříme, že se nám tento nelehký úkol podařil.

 

Překladatel

vychází v listopadu, objednávejte zde

2 thoughts on “Ochutnávka: Nový překlad Protokolů sionských mudrců – slovo překladatele

  1. Katolik píše:

    …Není jasné, zda jsou pravé, nebo podvržené…
    Překladatel

    Opět, hloupý (nebo záměrný?) výrok člověka, který se nikdy tématem Protokolů sionských mudrců nezabýval do hloubky! Proto sem vkládám bezpochyby fundamentální dílo, které na základě logických souvislostí prokazuje nezvratně jejich pravost!

    Ulrich Fleischhauer; PRAVÉ PROTOKOLY SIONSKÝCH MUDRCŮ – Znalecký posudek,
    vypracovaný z pověření soudního dvora č. V v Bernu

    Click to access Prave_Protokoly_sionskych_mudrcu.pdf

  2. Katolik píše:

    Robert Helebrandt; KNÍŽATA ZLOBY – PROTOKOLY SIONSKÝCH MUDRCŮ

    Click to access Knizata_zloby_Protokoly_sionskych_mudrcu.pdf

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: